Nedávno jsem byl pozván do pořadu ČRo, který byl věnován tématu dnes jistě aktuálnímu a tím je interaktivní televize a média. Jelikož se zabývám již od roku 1996 interaktivními prvky v CGI, kdy počítačová grafika byla u nás v plenkách, a počítače po revoluci zažívaly obrodu, tak mě téma přímo nadchlo. Času ovšem bylo v pořadu ArtCafé málo až pramálo, tak chci tento článek věnovat právě tomu, co se do pořadu nedostalo (stránky pořadu ArtCafé).
To že se dnes věnujeme interaktivitě a médiím je jistě chvályhodné a hry, internet a všechna takzvaná „nová média“ to jen podněcují, věnovat se této problematice. Zdá se mi, že jen moc tlačíme na pilu v soukolí globalizované ekonomiky a technologického boomu, který podněcuje řada StartUp programů, výzev z EU, nebo jiných agentur a nemine den, kdy by na trh nepřišla nějaká technologická novinka. Interaktivita v naší společnosti byla kolem 80 a 90 let spojena hlavně s herním průmyslem. Kdo by bral televizi, nebo rozhlas za interaktivní? Po nástupu internetu v ČR, kdy se bavíme z pohledu spotřebitele spíše o 90 letech, tak se fenomén interakce a interaktivnosti spojuje hlavně s tímto „novým“ typem média. A opět, kdo by pomyslel na televizi a rozhlas?
V tomto kontextu jsem si vzpomněl na slova Marsha Kindera, který říká, že: „sama interaktivita je iluzí, protože text vždy obsahuje pravidla daná tvůrcem, která omezují uživatelovy možnosti“.
Ano, již z definice a prostého selského rozumu plyne, že žádné médium nevznikne bez interakce (kameníka s kamenem, sochaře s plátnem, tiskařského stroje s papírem atp.) a každé médium potřebuje interpreta, čtenáře, zapisovatele a tím je otázka interakce dána. Byť vytesané kamenné hodiny, nebo socha neumí interagovat na tlačítko, tak přesto interagují se svým okolím a jeho interprety.
Tak o čem vlastně mluvit? Ale ne, každý dnes po interaktivitě prahne, té interaktivitě, která přináší onu „přidanou hodnotu“, kdy médium reaguje na čtenáře/diváka a dělá z nich uživatele, který médium používá jako jakýsi druh služby, která reaguje na jeho podněty/vzruchy a to přímo i nepřímo.
Dříve nám stačilo se podívat na obraz, sochu, film, zahrát si hru s počítačem ale dnes neustále se snažíme o „prohlubování a zkoumání“ zpětných interakcí, které nás média zaplavují a to ať již je tvoří algoritmus, nebo jiný uživatel na druhé straně, který podobně jako mi je vyprovokován „vzruchy/podněty“, které na základě algoritmů a formou PushUp zpráv či jinak se snaží reagovat na médium.
Dnes se mi již skoro zdá, že představa kdy mi interagujeme s médiem a mačkáme tlačítko a šťoucháme je, aby něco vykonalo je substituována interaktivitou opačnou a to, že média již šťouchají do nás/uživatelů a čekají na naše reakce a podněty.
Je jasné, že pro ta „tradiční/therestriální/masová“ média, kterými je rozhlas a televize a jež se šíří všude kolem nás a čekají jen na onu interakci na dálkovém ovladači ON/OFF, je toto již nedostačující a ovládnutí tohoto „pokročilého“ způsobu interakce je klíčovým ve světe sociálních sítí.
Sociální sítě mají spíše tendence skupiny lidí atomizovat a uzavírat do bublin vlastních virtuálních světů, představ a myšlenek.
Rozhlas a televize se snaží jít spíše proti této tendenci, aby mohli oslovovat široké masy, ale musí se naučit tyto nová média nějakým způsobem využívat a používat.
Jak napsal Martin Lister: „Stará média od nových oddělují tyto pojmy: digitalita, interaktivita, hypertextualita, disperze (rozptýlenost/fragmentace) a virtualita. Je patrné z dnešní perspektivy, že svatým grálem, ke kterému se vše blíží a konverguje je VR (virtuální realita) a všechny její řády a podřády AR, MR ad.Toto médium odsuzuje všechna média, které konzumujeme z venčí k postupnému konci. Lidé chtějí býti pohlceni obrazy, hudbou, příběhy a chtějí být v centru dění/uvnitř média a ne jen přihlížet, chtějí být v centru dění/komunikace. Je to jakýsi druh uspokojení a touhy člověka, který se díky těmto médiím nabývá rozměrů novodobé mediální drogy. Ano, opustit tyto média je pro mnohé z nás doprovázeno odvykacími příznaky.
Tradiční média mají ovšem dostatek financí a jsou podporovány vládami a tak mohou experimentovat a učit se „dobývat“ tato území, která jsou plná „jejich“ potencionálních diváků/čtenářů/uživatelů. Na tomto místě bych rád citoval pár slov Milana Zeleného, který tvrdí a velmi výstužně, že se „poprvé v historii lidstva setkáváme s tzv. transformačním zvratem /lokalizace→globalizace→re-lokalizace/. Proto nevíme, co s tím, neumíme to ani pojmenovat, není to popsáno v knihách a neučí se to na školách. Transformační zvrat není prostým pokračováním předchozího vývoje, ale jeho negací. Protože se tak náruživě „babráme“ s úrokovými mírami, finančními stimuly a politickými rozpočty, zapomínáme, že se nám svět mění pod radarem, neuvědomujeme si dopad vysokých technologií a děláme vše pro to, abychom, s pomocí státu, uchránili a konzervovali svět starý. Všechno bude stejně jinak … Závěrem snad lze říci, že se ve výsledku nelišíme od Řeků v Platónově době kdy v Athénách na Rhodu a Olympii byly doslova všude obklopeni tisícovkami bronzových soch, které byly vytvořeny v té době nejmodernějšími technologiemi. Tak i dnes se obklopujeme technologiemi. Nové technologie ovšem mají důsledky pro bytí člověka. Otázkou jen zůstává: „Může počítač změnit náš mozek?“. Bohužel i na toto již existuje odpověď, která nás moc nepotěší.
Literatura:
http://euscreen.eu/item.html?id=EUS_F00579BA9A864748B31E67785CDD3179
http://slideplayer.cz/slide/5652916/
http://www.milanzeleny.com/cs-CZ/stranky/1/-/0/31/pf-2014-milan-zeleny
